ŠALAMOUN
Spolek na podporu nezávislé justice v ČR
P.O.BOX 383, 111 21 PRAHA 1
______________________________________________________________
Pan
JUDr.Pavel Rychetský
Ministerstvo spravedlnosti
Vyšehradská 16
128 00 Praha 2
Praha 19.3.2003
Vážený pane ministře,
Spolek Šalamoun sleduje stav české justice již osm let. Za tu dobu jsme nahromadili velké množství poznatků, o nichž si myslíme, že by jejich využití v legislativní nebo administrativně-organizační činnosti ministerstva spravedlnosti posloužilo ke zlepšení situace v resortu. Sledujeme se zájmem a sympatiemi Vaše osobní úsilí o zlepšení poměrů v justici a předkládáme Vám proto jako zdroj inspirace tento
pamětní spis spolku šalamoun k problémům justice
předaný ministrovi spravedlnosti ČR panu JUDr.Pavlu Rychetskému
v Praze dne 18.března 2003
v doplněném znění ze dne 19. března 2003
Motto:
„I kdyby byla práce bezpečnosti a justice v tu kterou chvíli sebespravedlnější,není přece z principu možné považovat tyto instituce za a priori neomylné a nedotknutelné. Takový předpoklad by totiž byl tou nejlepší cestou k jejich postupné degeneraci.“ (výrok Václava Havla před Městkým soudem v Praze, 1979)
Česká republika byla v průběhu jednání o přidružení k Evropské unii opakovaně kritizována za špatný stav justice. Na domácí půdě projevují příležitostně nespokojenost humanitární organizace a také veřejnost, representovaná společenskými organizacemi, novináři a jednotlivými intelektuály.
Problematika justice zůstává na okraji zájmu většiny společnosti, protože naštěstí podstatná část národa nemá příležitost se s jejími nešvary na vlastní kůži seznámit.
Tomu odpovídá i nedostatečná, zcela povrchní obeznámenost veřejnosti s poměry v resortu. Do povědomí veřejnosti pronikl názor, že česká justice je neúnosně pomalá, a že je často obtížné domoci se práva proti dlužníkům a pachatelům trestné činnosti. Některá sporná rozhodnutí bývalého presidenta republiky o milosti či amnestii, účelově využitá či spíše zneužitá částí sdělovacích prostředků, zanesla do společenského vědomí představu nadbytečnosti těchto institutů. Pokud veřejnost z nějakého důvodu zaujmou kroky, které činí ministerstvo spravedlnosti k nápravě stavu justice, jsou obvykle přijímány kladně. Většina z nich je však širší veřejnosti nesrozumitelná, a proto se o ně nezajímá. Spolek Šalamoun znepokojují jiné nežádoucí jevy, o jejichž existenci nezasvěcená část společnosti nemá ani tušení. Podílem osob ve výkonu trestu na celkovém stavu populace předčí Česká republika řadu států srovnatelné civilizační úrovně. Máme neobvykle vysoký počet osob ve vazbě a vysokou průměrnou délku vazby. Ve srovnání s totalitním obdobím našich novodobých dějin se patrně v tomto směru poměry zhoršily. Spolek Šalamoun při tom zjišťuje, že tento stav je do blíže neurčené míry způsoben porušováním lidských práv v trestním řízení. To pak vede k nadužívání institutu vazby a vynášení nespravedlivých rozsudků. Byli jsme svědky rozsudků a nadužívání institutu vazby, které dosáhly rozměru justičních zločinů. Tuto skutečnost považujeme za ošklivou skvrnu na tváři společnosti, usilující o demokracii a humánní správu veřejných záležitostí. V naší denní praxi jsme získali otřesné poznatky o dopadech vazby a trestu vězení nikoli na pachatele trestných činů, ale na jejich rodiny, zejména na malé děti a seniory. Jsme proto hluboce přesvědčeni o tom, že je lépe, unikne-li občas nepotrestaný zločinec před trestem, než jsou-li do vazby nebo vězení posíláni nevinní lidé, popřípadě jsou-li drženi ve vazbě déle než je nezbytně nutné či odsuzováni do vězení na nespravedlivě dlouhou dobu. Považujeme za nepřípustný extrém a ve většině případů za doklad velmi špatné práce policie a státních zástupců a malé ostražitosti soudců, že dochází k uvalení vazby na osoby, které se nedopustily trestného činu. Odnětí osobní svobody, ať již vazbou nebo trestem, je obecně nejhlubším možným zásahem do lidských práv občana, které následně zasahuje jeho většinou zcela nevinné bližní. Jde vždy méně o trest pro pachatele a více o pohromu pro jeho rodinu. Zdá se nám proto, že soudci a státní zástupci někdy zacházejí s institutem vazby lehkovážně a spolu s policií jej svévolně používají jako svérázný druh trestu osobám, které nespolupracují při vyšetřování podle jejich představ. Zdá se nám dále, že někteří soudci nezvažují své rozsudky dosti pečlivě a posílají lidi za mříže na nepřiměřeně dlouhou dobu, na základě zcela nedostatečných důkazů či dokonce jen na základě svých představ.
Jsme si vědomi toho, že většina špatných soudních rozhodnutí je výsledkem chybně provedeného přípravného řízení. Namítáme však, že ani státní zastupitelství, ani soudy nejsou dost důsledné v neúprosném vyžadování úplného a věcně správného objasnění stíhaných případů. Státní zastupitelství jako orgán dohledu nad činností policie a kontroly vazby velmi často selhávají a dokonce mezi nimi a policií vznikají vazby vzájemné solidarity. Jakmile mají soudy a státní zastupitelství dojem, že přípravným řízením bylo obstaráno dost důkazů na podepření "pracovní verze" popisu skutkové podstaty, na dalším upřesnění dokazování již netrvají. Pokud by soudci a státní zástupci plně využili svých pravomocí, vznikl by tlak na policii, která by byla nucena přizpůsobit kvalitu své práce potřebám správného výkonu justice. Stejné chyby státních zástupců způsobují, že se před soud nedostane řada případů, špatně zpracovaných policií v přípravném řízení. Je to rub a líc stejné mince.
Opomíjenou oblastí zajištění lidských práv v trestním řízení jsou výkony advokacie. Občan-obviněný či odsouzený se v některých případech stává ze zákona závislým na službě advokáta. Na druhé straně bývá často poškozen nedostatečným výkonem obhájců, jejich neschopností napsat správně méně běžné typy podání, dokonce i nedodržením závazných procesních lhůt. Někdy se zdá, že obhájci jde více o jeho image před soudem a dobré vztahy se soudci než o zájem klienta. Chybami advokátů vznikají škody, které nelze napravit. Je to patrné zejména ve zprostředkování mezi odsouzeným a Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem ČR, kdy poměrně velký počet podání je odmítán z formálních důvodů, zaviněných neobratností obhájce.
Vzhledem k současné úrovni rozhodování obecných soudů, tak jak ji známe z našich vlastních poznatků, považujeme za nezbytné, aby byly v odpovídajícím rozsahu používány jako pojistky proti selhávání justice mimořádné opravné prostředky, jakými je milost presidenta republiky a stížnost pro porušení zákona ministra spravedlnosti, a to přesto, že jde o nesystémové zásahy do soustavy soudních rozhodnutí. Oba instituty by měly doznat legislativních úprav.
Předkládáme proto k zamyšlení některé náměty, o nichž si myslíme, že jejich realizace by zlepšila stav ve výkonu spravedlnosti v naší zemi.
-
Legislativa
I/1 Postavení soudců
Zdá se nám, že jsme v polistopadovém vývoji dospěli od jedné krajnosti, kterou byla podřízenost soudců moci vládnoucí strany, k opačnému extrému, kterým je nezávislost soudců na zákonu a jakékoli autoritě. Vidíme v tom jednu z hlavních příčin selhávání justice. Setkáváme se s rozsudky, vynesenými na základě pouhého přesvědčení soudce, přičemž v dokazování byly selektovány důkazy tak, aby vyhovovaly soudcově představě. Volnost v hodnocení důkazů je tak velká, že ve dvou srovnatelných kauzách mohou být vyneseny úplně odlišné rozsudky.
Jsme si vědomi, že doživotní jmenování a neodvolatelnost soudců mají být dokonalou pojistkou proti nátlaku státní moci nebo politických sil na soudce, tedy pojistkou proti omezování nezávislosti soudů. Domníváme se však, že právě toto silné postavení soudců je současně příčinou degradace části soudcovského stavu. Namítáme dále, že se takto stala ze soudců privilegovaná kasta, svým postavením stojící nejen nad kteroukoli jinou složkou státní moci, ale všemi složkami společnosti. Je tím porušen ústavní princip rovnosti občanů. A konečně namítáme, že soudnictví se politickému vývoji stejně přizpůsobuje, neboť se musí vyrovnat s vývojem zákonů, který má plně v rukou politická moc. Žádáme proto, aby se znova otevřela diskuse o postavení soudců v mocenském systému a míníme, že za určitých výjimečných okolností by odvolání mělo být sice obtížné, ale možné. Mohl by o něm rozhodovat např. specializovaný senát Ústavního soudu ČR a odvolacím orgánem by mohl být Senát PS ČR.
Není vytvořena pružná zpětná vazba mezi kvalitou výkonu soudce a jeho profesním postavením. Potrestání kárným senátem není překážkou pro postup soudce k soudu vyššího stupně. Všeobecně je malá úcta k usnesením Ústavního soudu ČR. Přáli bychom si, aby nezávislost soudců byla zákonem jednoznačně upravena tak, aby bylo zcela zřejmé, že jde o nezávislost omezenou ústavou, zákony a vnitřními předpisy soudů, neslučitelnou s libovůlí nebo dokonce svévolí při výkladu zákona či hodnocení důkazů. Do činnosti soudů by mělo být zařazeno jako systémový prvek soustavné hodnocení práce soudců a vytýkání takových vad, jakými je neoprávněné uvalení vazby, její nedůvodné prodlužování nebo porušení zákona, zjištěné Ústavním soudem ČR. Soudcům, kteří byli kárně trestáni, by mělo být zamezeno v postupu na soudy vyšších stupňů.
Povinnost soudců respektovat zákony a právní názor Ústavního soudu ČR musí být vynutitelná.
Je podhodnoceno společenské postavení a materiální ohodnocení vedoucích pracovníků ministerstva spravedlnosti. To zřejmě znemožňuje radikálně obměnit personální obsazení ministerstva a provést jeho reorganizaci. Odporuje to skutečnosti, že ministerstvo má nezastupitelné úkoly v legislativní činnosti a v agendě stížností pro porušení zákona. Jeho klíčoví pracovníci by měli být kvalifikačně na úrovni soudců. Tomu by mělo odpovídat jejich postavení.
I/2 Postavení obhájce
Advokacie jako celek není prokazatelně schopna poskytnout souzeným osobám bezvadnou službu. Není proto správné, že je zákonem stanovena povinnost použít službu advokáta. Souzený občan by měl mít sice právo použít služeb obhájce a žádat o přidělení advokáta ex-offo, ale měl by také mít plné právo obhajovat se sám, popřípadě s pomocí laického důvěrníka. Stejně tak by neměla být zákonem stanovena povinnost použít služeb advokáta při zastupování před Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem ČR. Námitka, že povinným použitím služby advokáta v tomto případě se předejde předkládání nesrozumitelných nebo nepřípustných návrhů, nebo návrhů, zatížených formálními vadami, je lichá, protože řada advokátů příslušná podání stejně napsat neumí. Vnucení odsouzeným závislosti na službě advokáta řeší pouze potřeby pohodlí soudů, které jsou chráněny před námahou chápání laických podání, ale omezují přístup občanů k právu, čili zasahuje do jejich lidských práv.
Zákon by měl dále stanovit, že obviněný zůstává plnohodnotnou stranou řízení, i když ho zastupuje obhájce, takže jeho právo vyjádřit se k projednávané věci, není-li z jakéhokoli důvodu v daném okamžiku spokojen s vyjádřením obhájce, nemůže být jeho přítomností omezeno.
I/3 Milost presidenta republiky
Spolek Šalamoun byl neprávem napadán v souvislosti s t.zv. "podivnými" milostmi presidenta Václava Havla. Proto jsme se režimem řízení o milostech velmi důkladně zabývali.
Souhlasíme s názorem, že milost presidenta republiky je reliktem monarchistických pravomocí a nesystémovým prvkem ve výkonu spravedlnosti. Kvůli výše zmíněným případům občasného selhání justice však soudíme, že zachování tohoto práva má zatím své opodstatnění.
Má-li president republiky napravovat důsledky odlidštěného soudního postupu při rozhodování o vině a výši trestu, nemůže být v žádném případě ovlivňován míněním úřadu, který je svázán s orgány činnými v trestním řízení. Delegování části presidentovy pravomoci na ministra spravedlnosti proto považujeme za nefunkční a protiústavní. President by měl při posuzování žádostí o milost používat pouze služeb svých pomocníků.
Považujeme za účelné rozšířit pravomoc presidenta republiky o právo nařídit obnovu procesu a určit při tom výhrady, s nimiž se soudy v obnoveném řízení musí vyrovnat. Pokud by president toto právo použil, nesměl by pak v případě neúspěchu udělit milost. Obnova řízení rozhodnutím presidenta republiky by byla objektivnějším nástrojem nápravy pochybení justice než udělení milosti.
I/4 Stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona
Úprava stížnosti pro porušení zákona v současném trestním řádu omezuje nepřípustným způsobem právo občana využít zákonem připuštěného mimořádného opravného prostředku. Nepřípustnost vidíme v tom, že občan je v právu na použití tohoto prostředku omezen lhůtou pro podání stížnosti, vymezenou nikoli jemu, ale ministru spravedlnosti, čili lhůtou, kterou sám nemůže ovlivnit. Byli jsme opakovaně svědky toho, že ministr spravedlnosti nevyužil práva podat stížnost jen proto, že státní zastupitelství neprovedlo včas přezkumné řízení.
Posuzování podnětů k podání stížnosti ministra státními zastupitelstvími považujeme za porušení zásady vyloučení podjatých orgánů z rozhodování. Posuzovat musí zásadně ten, kdo odpovídá za rozhodnutí. Státní zastupitelství jako systém projevují vzájemnou solidaritu mezi organizačními stupni. Nezřídka si vyšší státní zastupitelství vyžádá stanovisko nižšího stupně, který je napaden stížností. Systém státních zastupitelství je proto třeba považovat v tomto případě za podjatý jako celek.
Není přípustné, aby podzákonný předpis rozšiřoval pravomoc státních zastupitelství na úkor výlučné, zákonem stanovené osobní pravomoci ministra nad úroveň, vymezenou trestním řádem tak, že tento orgán může samostatně rozhodnout, že se nebude zabývat podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, pokud shledá, že stejného výsledku by bylo možno dosáhnout dovoláním. Podzákonný předpis nesmí zužovat pravomoc ministra, danou zákonem, a nemůže omezovat právo občana volit prostředky, jimiž chce dosáhnout svého práva.
I/5 Dovolání
Podmínky přípustnosti dovolání jsou stanoveny tak přísně a úzce, že řada advokátů nedovede napsat příslušné podání tak, aby jim vyhověla. Dochází proto často k neprojednání dovolání z formálních důvodů. Mezitím obvykle vyprší lhůta pro podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nebo ústavní stížnosti. Tím jsou postiženi zejména ti odsouzení, v jejichž při došlo k nesprávnému právnímu výkladu známých skutečností a nelze předpokládat dodatečné zjištění nových poznatků. Protože nemají možnost žádat o obnovu řízení, ztrácejí jednou pro vždy možnost dosáhnout nápravy. Řešení je mimo jiné možné rozšířením podmínek přípustnosti dovolání. Vzhledem k vážným závadám, které občas unikají odvolacím soudům, by dovolání jako institut odvolacího řízení vyššího stupně, prováděného soudci s nejvyšší kvalifikací, prospělo upevnění právních jistot občanů. Jiným možným řešením problému by bylo přerušení běhu lhůt pro podání stížnosti pro porušení zákona a ústavní stížnosti po dobu řízení o dovolání.
I/6 Kolize procesních lhůt
Lhůty pro podání dovolání, stížnosti pro porušení zákona a ústavní stížnosti kolidují. Nedodržení kterékoli z nich může být důvodem k znemožnění využití zákonem připuštěného mimořádného opravného prostředku. Je zřejmé, že příslušná ustanovení trestního řádu sledují zkrácení trestního řízení jako celku. Přesto jde o nezdravý jev, protože orgány si takto usnadňují život za cenu omezení lidských práv odsouzených. Při tom jde o řešení na nesprávném místě řetězu, protože rozhodující část příčin průtahů je skryta ve vadách prvoinstančního řízení.
Problém kolise procesních lhůt lze řešit modernizací informačního systému soudů. Zřízení centrálního serveru justice s elektronickou knihovnou alespoň pravomocných rozsudků, ne-li všech, a usnesení odvolacích soudů by umožnilo současný přístup ke spisům prakticky neomezenému počtu osob. Zřízení elektronické knihovny není nákladné a náklady by byly rychle vyváženy úsporami času a poštovného.
I/7 Zajištění rovnosti stran v trestním řízení
I/7.1 Postavení poškozeného - oznamovatele v trestním řízení
Trestní řád poměrně dobře chrání zájmy obviněného v trestním řízení. Přes zlepšení, které již nastalo, je ve srovnání s tím postavení poškozeného stále ještě slabší. Je to způsobeno tím, že současná konstrukce trestního řízení zbavuje poškozeného- oznamovatele postavení samostatně jednajícího subjektu v trestním řízení a vnucuje mu postavení bezmocného, méněcenného objektu, jehož právo hájí svým nevalným výkonem policie a státní zastupitelství. Policie nesmí zavřít spis a podat návrh na obžalobu, aniž by se s ním obviněný seznámil. Protipólem podání návrhu na obžalobu je rozhodnutí o zastavení stíhání a z praktického hlediska i usnesení o odložení případu. V zájmu rovnosti stran by policii měla být zákonem uložena povinnost před takovým rozhodnutím vyzvat poškozeného k seznámení se spisem. Třídenní lhůta k podání stížnosti proti usnesení o odložení případu nebo o zastavení stíhání je nesmyslně krátká. Téměř znemožňuje poškozenému seznámení se spisem před podáním stížnosti, takže ji většinou podává naslepo. V praxi je situace o to horší, že policie velmi často zneužívá možností daných trestním řádem a brání poškozeným v přístupu ke spisu. Podhodnocené je postavení oznamovatele, který není současně poškozeným. Ten nemá vůbec právo na seznámení s výsledkem řízení, pokud o to na počátku výslovně nepožádá, a nemá právo na stížnost proti usnesení o odložení. To je nesprávné, protože oznamovatel je osoba, která svým postojem ke vzniklému podezření na porušení zákona vykazuje vysokou míru občanské angažovanosti za zachování práva.
I/7.2 Vztah mezi státními zástupci a soudci
Pro státní zástupce by měla platit stejná omezení ve vztahu k soudcům, která platí pro obviněného. Zákon by měl zakázat styky mezi státními zástupci a soudci na půdě soudu nebo státního zastupitelství mimo bezprostřední konání soudního líčení. Zatím je praxe taková, že po skončeném líčení soudce vyzve strany k opuštění soudní síně a odchází pouze obviněný, obhájce a veřejnost, zatímco začíná přátelské posezení se státním zástupcem. Dochází také k předběžným poradám soudců se státními zástupci o výši trestu. Státní zástupce by měl být v každém případě stejně překvapen vyneseným rozsudkem jako obviněný a neměl by mít možnost ovlivňovat názor soudu jinak než zpracováním žaloby a vystupováním v rámci ústního řízení.
I/7.3 Porušení rovnosti stran v odvolacím řízení, při dovolání a řízení o ústavní stížnosti
Zahájí-li soud meritorní řízení, nesmí dojít k tomu, že by některá ze stran byla vynechána a v neveřejném jednání bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Tuto zásadu je třeba doplnit jak do trestního řádu, tak do zákona o Ústavním soudu ČR.
I/8 Trestné činy osob činných v trestním řízení
Jsme přesvědčeni o tom, že některé vady trestního řízení nejsou dílem náhody, ale výsledkem úmyslného jednání odpovědných osob v neprospěch obviněných, které překračuje hranice zákona. Nemáme nástroje k tomu, abychom naše podezření doložili důkazy. Mohly by je obstarat orgány k tomu povolané, pokud by proti podezřelým státním úředníkům zahájily standardní trestní stíhání. Je však téměř nemožné dosáhnout trestního stíhání policistů, státních zástupců nebo soudců, protože je chrání stavovská solidarita. Odstrašujícím příkladem je klasifikace jednání příslušníků Inspekce ministra vnitra, kteří vymysleli a provedli provokaci, uznanou Ústavním soudem ČR za nezákonnou a protiústavní, za pouhý přestupek. Autorem tohoto hodnocení je ministr vnitra Stanislav Gross v odpovědi na interpelaci poslance Tomáše Kladívka.
Pokud by se podařilo dosáhnout trestního stíhání provinivších se policistů, státních zástupců, nebo soudců, na konci bychom často zjistili, že případ je promlčen, protože u všech trestných činů, které přicházejí v úvahu, jsou stanoveny velmi nízké trestní sazby. V úvahu přicházejí nejčastěji tr.č. dle § 158,159, 165 a 166 tr.zák., které podle výše trestní sazby soudě jsou považovány za lehčí trestné činy. Soudíme, že v případě pracovníků orgánů činných v trestním řízení je to nesprávné. Společenská nebezpečnost takového jejich jednání je tak vysoká, že zasluhuje drakonický trest, jemuž by odpovídaly trestní sazby blízké tr.č. dle § 91 a 92 tr.z.
I/9 Rehabilitace prokuratury
Srovnávajíce poměry v současném trestním řízení se stavem v posledních letech před zhroucením komunistického režimu, docházíme bohužel k názoru, že s odhlédnutím od politicky ovlivněných případů došlo ke zhoršení. Jeden z důvodů vidíme ve zrušení prokuratury jako orgány všeobecného dohledu nad zákonností. Zejména postrádáme orgán, který by byl plnohodnotnou náhradou za zrušené vojenské prokuratury.
Podřízení policistů civilní justici je jedním z důvodu nedostatečného dohledu a postihu nezákonností u této služby. Potřebu specifického pohledu trestních orgánů na jednání vojáků v extrémních situacích prokázaly nedávné pokusy o kriminalizaci plk. MUDr.Sitty. Protože Česká republika patrně vstoupí v těchto dnech do války, vzniká mimořádně příznivá politická situace pro předložení příslušného návrhu na změnu zákonů zákonodárným sborům.
I/10 Ochrana proti podjatosti
Řešení podjatosti v trestním řízení považujeme za nelogické. Subjekt napadený námitkou podjatosti by neměl rozhodovat sám o sobě. Vždy by měl rozhodovat orgán příslušný pro stížnost či odvolání a řízení by mělo být i tak dvoustupňové. Z důvodu ochrany proti podjatosti by se po zamítnutém odvolání neměl případ vracet původnímu senátu.
II Nejčastěji zjišťované vady trestního řízení, nevyžadující změnu zákonů
K jednotlivým odstavcům této kapitoly na požádání doplníme odkazy na čísla spisů, u nichž jsme zmíněnou vadu zjistili.
II/1 Nadužívání institutu vazby
Ministerstvo spravedlnosti by mělo vést statistiku případů vazebního vyšetřování, které je ukončeno zastavením trestního stíhání ve fázi přípravného řízení, nebo které předchází osvobozujícímu rozsudku nad stíhaným. Příslušníci policie, státní zástupci a soudci, kteří o takovém vazebním stíhání rozhodli, by měli být vystaveni vytýkacímu řízení, které by mělo mít vliv na jejich kariérní postup.
Ministerstvo spravedlnosti by mělo zabezpečit, aby vyšší stupně státních zastupitelství věnovaly zvýšenou pozornost případům, kdy dozorové státní zastupitelství opakovaně odmítá stížnosti proti zamítnutí žádosti o propuštění z vazby. Opakovaně narážíme na případy, kdy jsou obvinění drženi ve vazbě, ačkoli již důvody k uvalení vazby podle §67 a 68 tr.ř. pominuly a policie zadržovaného nevyslýchá.
II/2 Neznalost věcné, občanskoprávní a obchodně právní stránky případu
Zjišťujeme, že policisté neznají občanský a obchodní zákoník a domnívají se, že vystačí s chatrnou znalostí trestního řádu. U hospodářské kriminality zjišťujeme, že státní zástupci a soudci mají mezery ve znalostech občanského a obchodního zákoníku a navazujících předpisů a navíc nemají věcné znalosti o obchodních pravidlech v oboru podnikání, v němž k trestnému činu údajně došlo, a ani se je nesnaží získat. To jim znemožňuje objektivně odlišit, zda se jedná o trestněprávní či obchodněprávní, příp. občanskoprávní záležitost. Je to jedna z příčin mnohaletého protahování případů hospodářské trestné činnosti. Soud často není schopen zjistit mechanismus vzniku žalované škody, natož rozhodnout, zda ji zavinil obviněný. Při dokazování se pak bezradně zabývá formální stránkou případu, jako pátráním po tom, zda měl obviněný licenci k provozování dané činnosti, či zda byl pojištěný pro případ způsobení škody, ale nezjišťuje, kdo a jakým způsobem se obohatil na úkor poškozeného. Některá pochybení soudů mají až folklorní charakter: soud např. přičetl k tíži obviněné, že nenabídla bance jako zástavu dům, na němž vázla zástava vůči jinému bankovnímu ústavu (neznalost praktického uplatnění zástavního práva), nebo že neuhradila dluh podstatnou částí účelově vázaného úvěru (návod ke spáchání tr.č. úvěrového podvodu). Jindy soud doložil názor o podvodném chování obviněného rozhodnutím, že neexistovala předmětná banka, protože v písemnostech obviněných její název končil zkratkou AG, zatímco ve zprávě německé policie slovem "Aktiengesellschaft".
Posouzení případu z hlediska obchodního, popř. občanského práva a pravidel podnikání v daném oboru by mělo být ze zákona povinnou součástí zdůvodnění rozsudku.
II/3 Souzení na principu kolektivní viny
V případech hospodářské kriminality se setkáváme s rozhodnutími, uvozenými formulací, že "obžalovaní společně" něco spáchali. Soudy takovým přístupem zastírají svou nezpůsobilost vyznat se v obsahu a návaznosti jednotlivých složek činností, které vyústily v domnělý trestný čin. Následně se tak vzdávají možnosti objektivně posoudit míru zavinění jednotlivých účastníků. Vydávají pak paradoxní rozsudky, kdy např. obviněný, který v daném případu vykonával pomocné činnosti a možná ani nevěděl o jejich účelu (čili možná byl odsouzen bez zavinění), dostane vyšší trest, než organizátor skupiny, který navíc pod svou obchodněprávní subjektivitou vystavoval doklady, jimiž byl čerpán zisk z podvodu. Známe usnesení odvolacího soudu, jímž byli na stejnou úroveň trestu srovnáni odsouzení, kteří zcela nepochybně měli nesrovnatelně rozdílné postavení v hierarchii domnělého zločinného spolčení, tedy i nesrovnatelný podíl na vině, a úměrně tomu od soudu první instance odešli s rozdílnými tresty.
II/4 Svévolný výběr a výklad důkazů
Popis skutkové podstaty a časového průběhu souzeného činu lze považovat za příběh, vyprávěný specifickými prostředky, jehož rozuzlení není na počátku jasné. Soud si často vytvoří na počátku řízení představu, jak věci proběhly ( kterou většinou přebere od obžaloby, popř. policie z přípravného řízení), a účelově vybírá důkazy, které se hodí do stavebnice, a jiné odmítá, aniž by se s nimi vypořádal. Dochází pak k úplně falešným závěrům.
V extrémní poloze, patrně zcela výjimečně, může být výrok o vině vynesen pouze na základě prostého tvrzení poškozeného, bez důkazu. V takto průzračně čisté podobě se to stalo např. v řízení, při němž byla odsouzená uznána vinou, že vylákala od poškozeného půjčku 60.000 Kč s úmyslem ji nevrátit a peníze si ponechala pro vlastní potřebu. Soudu nebyl předložen žádný důkaz o tom, že poškozený skutečně odsouzené dal peníze, a výrok o vině se opírá pouze o jeho tvrzení, přičemž okolnosti, jimiž událost vysvětluje, jsou nepravděpodobné. Soud uznal odsouzenou vinou dokonaným trestným činem podvodu. Byla souzena za dva útoky tr.č. podvodu současně, z nichž druhý, podstatně větší, zůstal ve fázi pokusu. Zahrnutí dokonaného trestného činu mělo určitě vliv na výši vyměřeného souhrnného trestu (6 let nepodmíněně). Tento roztomilý rozsudek odolal dvojímu odvolacímu řízení před vrchním soudem i dovolání. Nejvyšší soud ČR se při tom tímto detailem rozsudku v jiné souvislosti zabýval, ale jeho základní vadu přehlédl.
Složitější je případ manažera distribuční firmy, který byl shledán spoluviníkem podvodu, spočívajícího ve velkoobchodním pořizování zboží fiktivní firmou, která za jeho poměrně malou část nezaplatila dodavatelům. Odsouzený se provinil tím, že pracoval jako podřízený manažer ve firmě své matky, která odebírala (neznajíc podvodný charakter fiktivní firmy) od fiktivní firmy zboží a dále je prodávala. Nebyla prokázána žádná organizační spojitost mezi představiteli fiktivní firmy a odsouzeným (ač byl použit odposlech a ve firmě působil policejní agent), ani jeho prospěch. Nebylo prokázáno, že by věděl, že fiktivní firma de iure neexistuje, že část dodávek nezaplatila, či že by měl možnost rozhodnutí o nezaplacení ovlivnit. Matčina firma dodavateli všechno dodané zboží beze zbytku zaplatila. Matka, která byla svorníkem mezi synem a dalšími účastníky domnělého spolčení, byla na základě stejného obvinění rovněž dlouhodobě vyšetřována vazebně. Její stíhání však bylo nakonec zastaveno, čímž svorník vypadl z konstrukce. Při tom by se bez jejího vědomí účast její firmy na podvodu nemohla uskutečnit.
V jiném případě se policie dlouho zdráhala vyslechnout jediného svědka z místa činu a soud pak odmítl jeho svědeckou výpověď ve prospěch obviněného jako osamělou. Odsouzený byl zatčen a uvržen do vazby na základě provokace, spočívající v podstrčení obálky, údajně obsahující velkou peněžní částku. Těsně před zatčením vyjednával se zmíněným svědkem pomoc při zákroku proti provokatérovi. Všichni ostatní svědci byli účastníci provokace.
V dalším případě soud pominul alibi, poskytnuté zprávou váženého zdravotnického zařízení o hospitalizaci pachatelky v době jejího údajného nezákonného jednání. Uznání alibi by jinak rozbilo konstrukci příběhu podle obžaloby. Postižená byla odsouzena k nepodmíněnému trestu vězení na dobu šesti let a nachází se ve výkonu trestu. Zdá se však, že orgány činné v trestním řízení dopadly nepravou osobu a odsouzená je nevinná. Proti pominutí alibi hovoří také možnost přesného datování události, umožněná nápadnou shodou záznamu o telefonickému provozu mezi účastníky jednání s výpovědí poškozeného.
II/5 Výrok o vině na základě důkazů diskvalifikovaných ústavním nálezem
V řízení proti odsouzenému, jenž se stal obětí policejní provokace, Ústavní soud ČR nálezem diskvalifikoval použité důkazy jako nezákonně a protiústavně získané. Zrušil proto rozsudky obecných soudů a vrátil věc k novému projednání. Státní zastupitelství v dalším řízení přesto předložilo znova původní žalobu, ač důkazy, s nimiž pracovalo, byly znehodnoceny. Protože obviněný patrně musel být odsouzen, obecné soudy si pomohly tak, že rozdělily provokaci na dvě části a ústavní nález vztáhly pouze na její vrcholný akt, jímž se pak již nezabývaly. Změnily pak zásadně hodnocení důkazů. V této věci šlo o domnělé přijetí úplatku. Zatímco při projednávání věci před vydáním ústavního nálezu orgány činné v trestním řízení prohlásily, že obžalovaný naplnil skutkovou podstatu trestného činu teprve tím, že přijal od provokatéra obálku neznámého obsahu, ve které měly být peníze, po vydání ústavního nálezu již tento čin ke kvalifikaci jednání obžalovaného jako trestného činu nepotřebovaly.
II/6
