Mezi odsouzenými, omilostněnými presidentem Václavem Havlem v r. 2002 a podporovanými spolkem Šalamoun , je také pan J.M. Je to bývalý vysoký důstojník Policie ČR, pracovník Policejního presidia ČR, odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a zákazu povolání ve služebním poměru pro domnělé zneužití služební pravomoci a úplatkářství. Jeho odsouzení bylo výsledkem provokace, z neznámých důvodů provedené Inspekcí ministra vnitra s pomocí provokatéra, podezřelého ze závažné hospodářské trestné činnosti, později stíhaného vazebně, kterého odsouzený kdysi vyšetřoval.
Zatímco v případě skupiny podezřelých, ke kterým patřil provokatér, nebyla dosud podána
žaloba, odsouzený vyslechl šest rozsudků obecných soudů a dvakrát o jeho věci jednal Ústavní soud
ČR, který pokaždé rozhodl jinak. President republiky změnil odsouzenému nepodmíněný trest odnětí
svobody na podmíněný a ponechal nedotčený trest zákazu výkonu povolání. Tím od něho odvrátil hrozbu
okamžitého nástupu výkonu vazbou neodpykané části trestu a umožnil mu pokračovat v úsilí o očištění
jeho cti. Omilostněný jinak vyčerpal v podstatě všechny dostupné opravné prostředky. Nevyřešen
zůstal pouze podnět ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, podaný v r. 2001.
Ministr o něm dosud nerozhodl, protože neměl přístup k trestnímu spisu, neboť s ním pracovaly
soudy.
J.H. využil slitovnosti presidenta republiky tak, že jeho milost nepřijal a pokračuje v úsilí
o zproštění viny soudem. Nevyčkal výsledku rozhodování ministra spravedlnosti a podal stížnost
Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku s cílem dosáhnout nového, spravedlivého procesu.
První fází řízení u tohoto soudu je rozhodnutí o přípustnosti stížnosti a jejím přijetí k
projednání. Mnoho stížností bývá z nejrůznějších důvodů odmítnuto bez projednání. Na přijetí této
stížnosti, její připuštění k projednání a odeslání výzvy k doplnění podání potřeboval Evropský soud
pro lidská práva pouhé TŘI PRACOVNÍCH DNY od doručení.
Současně s obdržením zprávy o přijetí stížnosti se omilostněný dověděl, že ministr
spravedlnosti si vyžádal jeho soudní spis a zahájil jeho vyhodnocování za účelem rozhodnutí o
podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Rozhodne-li ministr spravedlnosti kladně a uspěje-li pak
se stížností u Nejvyššího soudu ČR, vznikne velmi zajímavá situace: O téže kauze budou jednat
souběžně české soudy a Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Budou jednat navzájem
nezávisle, ale výklad práva štrasburským soudem je pro naši justici závazný. Porovnání jejich
právních názorů bude jistě zajímavé.
Zkoumání postupu českých orgánů Evropským soudem pro lidská práva v tak choulostivé kauze bylo
možno předejít. Kdyby například Ústavní soud ČR rozhodl o druhé ústavní stížnosti odsouzeného
stejným způsobem jako ve svém prvním nálezu, ten by nemusel hledat spravedlnost ve Štrasburku. Také
včasná a současně úspěšná stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona by měla stejný
účinek. Jenže to by musela buď zasáhnout šťastná náhoda, nebo by se musel zásadně změnit obvyklý
způsob nakládání s trestním spisem, který je sám o sobě velmi těžkopádný, a proto zdlouhavý.
Odsouzený by se samozřejmě neobrátil k Evropskému soudu pro lidská práva ani v tom případě, že by
mu president republiky prominul celý trest s účinkem jeho zahlazení. Je ale dobře, že se tak
nestalo, protože přezkoumání tohoto velmi složitého trestního případu nezávislým soudem před očima
veřejnosti je čisté řešení, jehož výsledek bude nezpochybnitelný.
21. 5. 2003
