Johne, vy jste v polovině března předali místopředsedovi vlády Rychetskému pamětní spis
spolku Šalamoun, v němž jste mj. shromáždili řadu poznatků z vaší praxe. Jak jste u
místopředsedy vlády pochodili?
Pavel Rychetský dle všeho náš materiál četl, neboť 31.března 2003 reagoval dopisem, ve
kterém ocenil snahu našeho spolku napomoci zkvalitnění české justice a o zlepšení náhledu odborné i
laické veřejnosti na její profesionální a odbornou úroveň a na kvalitu její práce.
Dokument, který zmiňujete, nechal umístit na webové stránky ministerstva,
které řídí. Ve svém vstřícném dopise navíc zmínil, že pokud zjistíme závažná pochybení ze strany
soudu nebo státních zastupitelství na úseku trestního řízení, uvítá , když mu sdělíme konkrétní a
věcné informace, jako základní předpoklad pro odstranění případných nedostatků. Zároveň zmínil, že
naše podněty k legislativním změnám předal rekodifikační komisi trestního práva k dalšímu
využití.
Ve zprávě uvádíte, že v ČR je ve vazbě neobvykle vysoký počet osob, a že tato praxe je
v rozporu s evropskou praxí. Jak si tuto skutečnost vysvětlujete, resp. co je toho
příčinou?
Nejen naše zpráva, ale i zpráva Evropské Unie zmiňuje vysoký počet vazebně vězněných
osob a nepřiměřeného nadužívání vazby. Tady vidíte, že je trochu naivní, když si někdo myslí, že
vstupem do EU se naše soudy a státní zastupitelství budou chovat jinak. Vždyť mnohdy nedbají nálezů
Ústavního soudu, jež jsou závazné, neboť se stávají automaticky součástí Sbírky zákonů.
Aniž by v mnoha případech byl důvod vazby, neboť je nutné prokázat, že osoba, proti které
bylo zahájeno trestní stíhání ( tj. bylo ji sděleno obvinění), se bude vyhýbat vyšetřování, bude se
jej snažit mařit či ovlivňovat svědky, případně pokračovat v trestné činnosti, jsou lidé
vězněni hlavně proto, že je to pro policii snazší a zároveň i účelné. Vazba láme vůli a vnáší do
jedince pochybnosti. Vazba navozuje pocit ztráty práv a následně se stává nástrojem
k vydírání, ze strany vyšetřujících orgánu. Jedinec je odkázán pouze sám na sebe, musí
čelit velmi tíživé situaci a ponižujícímu prostředí. Je paradoxem, že zákonodárci po listopadu 1989
zhoršili postavení vazebně stihaných osob. Vazba, na rozdíl od dnešních čtyř let, u těch případů, u
nichž hrozí výjimečný trest, byla za totality nanejvýše dva roky. Běžně byla vazba jeden rok. Nová
úprava od roku 2002 sice omezuje její zneužívání a nadužívání, nicméně orgány činné v trestním
řízení si umí poradit. Nejvíce křiklavé je to u osob, jež jsou stíhané pro § 250 (podvod), tj.
těch, jejichž prohřešky by v zemích, kde je ctěno tržní hospodářství, řešily obchodní soudy.
Tito lidé tráví ve vazbě dva roky, někdy i více. To umožňuje policii, při nedostatku důkazů sehnat
jiné, případně ovlivňovat svědky v neprospěch obviněného. Absurdní je na tom ta skutečnost, že
namísto toho, aby státní zástupci tlačili na vyšetřovatele a nenechávali bezdůvodně lidi ve vazbě,
jsou to oni, kdo opakovaně rozhodují a následně po obžalobě usilují , aby byla vazba prodloužena až
k samému rozsudku. I česká vláda musela do Štrasburku přiznat, že jeden vyšetřovatel
nevedl vyšetřování, neboť studoval. Státní zástupkyně to brala jako dostatečnou omluvu. Soudci,
kteří by měli vycházet ze zásady presumpce nevinny a neměli by dovolit policii a státním zástupcům
zneužívat tohoto jinak nezbytného opatření, sami nechávají obžalované ve vazbě „do posledního dechu“
a tím prozrazuji, že jsou o vině, která nebyla ještě dostatečně prokázaná, již předem přesvědčeni.
Stalo se, že byli ve vazbě lidé do osvobozujícího rozsudku, tedy ti, v jejichž spise bylo
možné dohledat, že pochybnosti o vině jsou tak závažné, že by bylo nasnadě a právu po vůli, stihat
takovéto osoby na svobodě. Vazba sama navíc ovlivňuje veřejné mínění v názoru na vazbou
dotčenou osobu a v nemalé míře ovlivňuje soudce, neboť jak ustát při osvobozujícím rozsudku
nepatřičnost vazby. Důvodů, proč je vazba zneužívaná je , jak vidíte více. Není to ani tak
pozůstatek minulosti jako spíš malá vůle respektovat práv těch, kteří ač podezřelí, zůstávají do
nezvratného prokázání viny, nevinni. Je to důsledek zpupnosti těch, jimž byla propůjčena na
ochranu zákonů a naších práv, represivní a soudní moc, neboť nectí nic nad sebou a zaměňují
své přesvědčení o své neomylnosti a nadřazenosti za svědomí, jenž nám vždy velí, zkoumat skutečnost
a hledat pravdu.
Ve zprávě také namítáte, že justice, tj. státní zástupci, soudci, ale i advokáti, pracují
neprofesionálně, nedůsledně. Můžete toto tvrzení doložit nějakými příklady?
Těch příkladů bych mohl předložit nekonečné množství. Mnozí advokáti svévolně rozhodují o
svých krocích aniž by informovali své mandanty. Mnohdy to vypadá, jako by spolupracovali
s policií a státními zástupci. Přijímají od svých klientů, k jejich výkonům neúměrné „
odměny“ a když je ožebračí, opouštějí je, pro jejich nesolventnost. Často své klienty nepoučí, že
mohou podat dovolání, ústavní stížnost či podnět stížností pro porušení zákona. Nepátrají po
důkazech, které by prokázali nevinu jejich klientů. Mnohdy se nezúčastňují výpovědí svědků a stalo
se mnohokrát, že nebyli opakovaně u výslechů svých mandantů. Mnozí obhájci ex-offo, tj. ti, kteří
byli určeni k obhajobě těch, kteří si z nedostatku peněz nemohou dovolit advokáta dle
svého výběru (mnohdy by na tom nebyli o mnoho líp), svého mandanta ve věznici nenavštěvují a stalo
se častokrát, že se s ním setkali až před prvním hlavním líčením. Obžalované, které zastupují,
hájí namnoze pouze formálně a mnohokrát si řeknou o peníze, na které nemají nárok, neboť jsou
placeni ze státní pokladny. Stává se, že se za zády svých klientů dohodnou s druhou stranou,
nebo jim nabízejí za značně velké finanční obnosy, že jim zařídí zastavení jejich trestního
stíhání. Nevyužívají například zákonem stanovenou možnost dostat svého klienta z vazby, podle
§ 73 odst.1 písmena
a) tr.zákona, tj. obstaráním jim záruky, kterou by poskytlo občanské sdružení či důvěryhodná
osoba ( poslanec, senátor, starosta, kněz, či jinak veřejně známá osoba), nebo podle téhož § odst.1
písmena
c, tj. dohledem probačního úředníka. Někteří z nich nevědí, že jsou ústavní
nálezy, které se vztahuji k věci, ve které zastupují a jež, kdyby se na ně odvolali, by
mohly změnit postavení těch, které zastupují. Skutečností je fakt, že obvinění a následně
obžalovaní jsou jakýmisi rukojmími, která jsou nakonec tak jako tak, těmi co tratí, bez ohledu na
to, zda jsou či nejsou vinni.
A co státní zástupci? Stát by přece měl dbát o dodržování práva…
Státní zástupci, mnohdy neznalí problematiky, odkázaní na znalce, nechávají policii
kriminalizovat nebo sami kriminalizují věci, jež nejsou trestními činy. Z pohodlnosti
přejímají obvinění, která vznesla policie a aniž by se namáhali, tak jak jim to nařizuje § 2
trestního řádu, obzvláště pak odst. 5, tj. že mají „objasňovat způsobem uvedeným v tomto
zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby,
proti níž se řízení vede“, zjišťovat, zda trestný čin, pokud se o něj skutečně jedná, nespáchala
jiná nebo jiné osoby, a ubírají se již k předem k zadanému cíli. Usvědčit toho, koho mají již
ve své moci.
To je samozřejmě smutné. Máme však nezávislé soudy…
Mnozí soudci se chovají tak, jako by pro ně zákony nebyly závazné. Nejenže v nemalé míře
neznají nejelementárnější věci, jako je například rozdíl mezi soustruhem a kruhovou bruskou, mezi
poste-restantem a poštovní schránkou ( P.O Box), ale nevyznají se v obchodně právních věcech,
ač se jimi při posuzování činů podle § 250 musejí zabývat, nechápou, že dluh je pouze závazek
a jeho nenaplňování není trestným činem, nepřipouštějí, že je-li někdo ze zákona vyloučen
z řízení před soudem, že veškeré jeho úkony jsou neplatné pro celé toto řízení. Jedním
z nejkřiklavějších, ač zdánlivě nepodstatným, příkladem opovrhováním zákonů soudci je
skutečnost, že přestože je v zákoně o soudech a soudcích vysloveně řečeno, že předseda
soudu může rozhodnout o obrazovém záznamu, nebo o zvukovém a obrazovém přenosu ( ze soudní síně) je
běžnou praxí, že zvukový záznam nepovolí, i když dle zákona o tom nemá co rozhodovat. Ta zpupnost
jde tak daleko, že soudy, v rozporu se zněním zákona, uvádějí na vývěsce, jež visí u vstupu do
soudních síní a jejímž textem je veřejnost obeznamovaná jak se v soudní síni chovat, že
předseda soudu rozhoduje i o přípustnosti či nepřípustnosti zvukového nahrávání. Navykli si jednat
podle zavedeného a nepsaného zákona, tj. podle svého vlastního, zvykového. Co k tomu
dodat?
Prezident Havel využíval ve svém úřadu institutu milostí a byl za to často kritizován. Je
správné, že jeho následovník Klaus od této praxe ustoupil?
Každému prezidentovi náleží využívat či nevyužívat práv, které mu jeho funkce
nabízí. Je jen na něm, jak se rozhodne. Nemyslím si, že je to věcí kritiky, pokud se někdo rozhodne
tak, jak se rozhodl Václav Klaus. Nevím, jestli se takto přímo vyjádří, nebo zda tak veřejnost
reaguje na jeho rozhodnutí neudělit amnestii. To jsou dvě zcela odlišné instituce. Amnestie je
víceméně systémovým řešením, jakýmsi technickým prostředkem, který je ve své podstatě, politickým
rozhodnutím. Jsou odpouštěny tresty provinilcům, odsouzeným, obžalovaným i stíhaným, jen proto, že
jsou v kategorii trestných činů, kterých se dopustili nebo měli dopustit. Děje se tak většinou
proto, aby se snížil počet vězněných, stihaných a aby se zároveň dala šance prvotrestaným u méně
závažných trestních činů, nedbalostních, krádeží etc. projevit snahu nápravy, bez trvajícího
trestu. Amnestie, v podstatě, nemá nic společného se spravedlností.
Naproti tomu milost je vždy aktem individuálním, velkodušným, vztahujícím se k
víře a myšlence odpuštění, zohledňujícím situaci i poměry, osobní, sociální, rodinné a zdravotní
toho komu je milost udělována. Je, ač dle tvrzení mnohých jde monarchiální přežitek či
pozůstatek, nezbytnou součástí právního systému demokratické potažmo humánní společnosti. Dle mého
gusta i Václav Havel, vzhledem k tomu, čím sám za totality prošel, udělil málo milostí. I přes
veškeré rozpaky, kritika nám nenáleží, které vyvolaly některé udělené milosti, zůstává faktem, že u
každé lidské činnosti dochází k procentuálním nedostatkům. To nijak nesnižuje kvalitu toho, co
kvalitu vykazuje. Zůstává paradoxem, že Gustav Husák v posledních dvouapůl letech svého
prezidentování, udělil mnohem víc milostí, než Václav Havel za celých dvanáct let svého působení
v prezidentské funkci. Je nepodstatné, že milosti, které uděloval Husák, se většinou
vztahovaly k paragrafu „nedovolené opuštění republiky“. Byl to komunistický paragraf víceméně
politický.
Spolku Šalamoun bylo vytýkáno, že milosti u prezidenta Havla „zařizoval“…
Spolek Šalamoun se
pouze snažil, když již právo selhalo zcela, dosáhnout udělení milosti
pro ty, kteří byli odsouzeni v rozporu s důkazy a zákony našeho státu nebo v rozporu
s mezinárodními úmluvami a pakty ( jako např. Listina prav a svobod), které naše země
podepsala a včlenila do naší Ústavy a právního řádu. Prezident Havel takovýchto milosti udělil
v poměru k těm, které udělil prokazatelným pachatelům, opravdu malý počet. Je nasnadě, že
milost by neměla napravovat selhání práva či samotné bezpráví. Jelikož však se těchto křivd a
bezpráví, prostřednictvím svých institucí, dopouští stát, pak je nezbytné, aby opět stát,
prostřednictvím svého jediného představitele, který je obdařen mimořádnou pravomocí, takovéto
křivdy napravoval a odčinil. Obzvláště pak v takové společnosti, která je, po padesátileté
absenci všeobecné právní kultury, právního vědomí a právního citu, odkázaná na jedince, kteří si
svěřenou moc přizpůsobují k obrazu svému, s tím, že za své zločiny nebudou potrestání
stejně tak, jako ti, kteří v době totalit, ve jménu zákona, potlačovali práva většiny
občanů.
Proto považuji za nezbytné, aby si pan prezident Václav Klaus uvědomil
nezbytnost a nezastupitelnost institutu milosti. Obzvláště pak tam, kde ulehčí velkému utrpení nebo
i k napravení křivd, kterých se dopustily orgány činné v trestním řízení a justice, na
desítkách naších spoluobčanů. Jestliže advokát opomněl či zanedbal úkony, kterými by dal možnost
průchodu práva (dovolání, SPZ, ústavní stížnost nebo obnovu řízení), kdo jiný může věc napravit,
když né prezident udělením milosti. Je mnoho případů, kdy byli lidé odsouzeni pouze na základě
tvrzení proti tvrzení (což z hlediska práva irelevantní ) neboli proto, že někdo křivě svědčil
(viz. případ JUDr.Jan Mareš). Je nespočet kauz, v nichž byli lidé odsouzeni na základě policií
vykonstruovaných „důkazů“ a soudy soudily na základě svého vnitřního přesvědčení.
Lidé zjišťují většinou až v praxi, že právo a spravedlnost jsou nádoby často až příliš
rozdílné. Lze říci, že institut milosti prezidenta republiky dává šanci spravedlnosti vůči
nepřesným vahám práva?
Je hříchem celé společnosti, jestliže je ve vězení jeden jediný nevinný
člověk. Je mnoho neznámých případů, kterými se zabýváme. Z těch známých bych uvedl případ pana
Macha, pana Kutala nebo pana Vladimíra Hučína. Kdyby pan prezident mohl s námi studovat spisy,
sedět s námi v soudních síních a být svědkem toho, čeho býváme svědky my, kdyby nahlédl,
že to, co o případech o porušování práv říkáme, potvrzuje mnohdy svými usneseními Ústavní
soud, musel by, coby Evropan, vzdělanec, člověk ctící svobodu, právo a spravedlnost, dojit
k stejnému poznání a jistotě jako my, že udělování milosti je nezbytné, pro samu potřebu
zlidštění práva, odosobněného jeho pojímáním v duchu pozitivistické doktríny.